V březnu se toho tolik událo, že nevím, kde mám začít. První víkend jsme měli přípravné soustředění na svěťák v týmovém tanci. Bylo to velmi náročné, jelikož se konalo po celý den. Nakonec se nám podařilo natočit i pěkný videomateriál, ze kterého jsme měli velkou radost.

Další dny a týdny byly ve znamení tance. Byli jsme na dlouho odkládaném vystoupení v Opočně, kde jsme měli vystoupit už v roce 2020. Měli jsme radost, že se to konečně podařilo. Byla tam nádherná atmosféra a navíc to byl krásný výlet. Účastníky plesu jsme naučili dva společenské irské tance a po tomto bloku jsme se vydali domů.

V následujícím týdnu se mi stala nádherná událost, ale zároveň i jedna smutná. Poznal jsem mého nového kluka Milánka, který mi přišel ve správnou chvíli jako dar z nebes. Natolik jsme si padli od první chvíle do oka, že jsme se od prvního střetnutí viděli každý den. Moc jsme si to poznávání oba užívali a zároveň prožívali. Následně mi do toho přišla ta špatná zpráva, a to ta, že mi babička odešla do nebe. Bylo to smutné a velmi těžké. Na druhou stranu jsem rád, že odešla nahoru klidně a bez bolesti.

Jelikož si babička vždy přála, abychom se ničím netrápili a cítili se dobře, tak jsem se tím snažil řídit. Proto jsem stále pokračoval v tanečních přípravách na soutěže a vystoupení. Na oslavy svátku svatého Patrika, jsme byli pozváni do Jesenice u Rakovníka. Konalo se v moc krásném muzeu a všichni jsme si to tam moc užili. Po této akci jsme se přesunuli zpět do Prahy na naší irskou tancovačku v Emauzích, kde na mě čekal Milánek. Stihli jsme poslední hodinu. Všichni jsme si báječně zatančili a pak jsme to šli ještě zapít do irské hospody na Malé Straně. Dva dny na to jsme opět měli týmové soustředění na naší soutěž. V tu dobu to bylo pro nás  velmi těžké a začala se nám projevovat předzávodní únava, ale zvládli jsme to.

Následující týden proběhlo rozloučení s babičkou ve Strašnicích, kde jsme se na její počest sešli v rodinném a přátelském duchu. Poté jsem se vydal na rekonstrukci svého těla, abych se tak připravil na soutěž v Bratislavě a na následný odlet do Montrealu. Milánek jel se mnou a byl mi oporou na soutěži po celý den. Za odměnu jsme pak jeli boltem k Bratislavskému hradu a odtamtud jsme šli procházkou k nábřeží Dunaje. Jako poděkování jsem vzal Milánka na večeři do jedné restaurace s rybími specialitami.

Po návratu z Bratislavy na mě doma čekalo velké vybalování a následně zabalování na odlet do Kanady. Trochu jsem se bál, protože jsem letěl úplně sám. Navíc to byl pro mě první nejdelší let s přestupem. Aby to bylo lépe zvládnutelné, tak jsem na cestu od Milánka dostal Ňufíka, který se tak trochu stal našim týmovým maskoten v Kanadě.

Let byl dlouhý, ale dobře zvládnutelný. Pro mě to byl den, který měl dvacet hodin a bylo to občas vtipné. Můj tým Kopýtek, mě přivítal transparenty a bylo to od nich moc milé. Následující den nás čekal přesun do Ottawy, kde jsme měli naplánované výlety. Moc jsme si to tam užili. Podívali jsme se po známých místech a také do muzea, které z velké části bylo věnováno indiánům. V Ottawě jsme se také potkali s naší Terezkou a na některých výletech jsme byli společně. Bylo nám pospolu moc krásně. Z Ottawy jsme se přesunuli zpět do Montrealu, kde již pomalu začal světový šampionát v irském tanci. Domluvili jsme se, že začneme s trénováním, abychom byli na náš soutěžní víkend plně připraveni. Chodili jsme trénovat do kongresového centra, kde se konala samotná soutěž. Tréninky jsme samozřejmě prokládali výletováním po Montrealu. Moc jsme si tu naši cestu užívali. Dokonce jsem se viděl s kamarádkou Adel, která tam žije. Je to Lornina nová asistentka sociálních sítí. Byli jsme spolu v kontaktu a ozvala se mi s tím, že mě ráda moc uvidí. Bylo to velmi milé shledání.

Další den nás čekala soutěž v týmovém tanci. Šli jsme do toho s velkým odhodláním a motivací to tam pořádně rozjet a to se taky povedlo. Skončili jsme 11. na světě a to jsme také následující den řádně oslavili. Další den mě čekala soutěž v sólu a byla to neskutečná jízda. Samozřejmě jsem byl nervózní, ale moc jsem si to užil a splnil si tak můj životní sen. Zatančil jsem si na svěťáku a to mě udělalo neskutečně šťastným. Byl jsem 31. na světě a po tomto výkonu jsme to šli oslavit do italské restaurace na pizzu. Poslední den jsme se už jen balili a šli jsme se projít na chvíli po městě. Poté jsme si na hotelu vyzvedli svá zavazadla a vydali se ubrem na letiště. Zpáteční let byl v noci a utekl velmi rychle. Dopoledne jsem přistál v Praze, kde na mě čekal můj Milánek. Domluvili jsme se, že po mém návratu půjdeme na české jídlo a pivo. Na to jsem se po 14 dnech opravdu těšil. Tímto také chci poděkovat mé rodině, trenérce, tanečním přátelům a samozřejmě i Milánkovi za jejich podporu. Děkuji vám, protože bez vás by to nebylo ono.

Po návratu jsme s Milánkem pokračovali v našem randění. Chodili jsme do kina, v Grébovce si dali náš první letošní Aperol Spritz. Zkrátka jen samé krásné chvíle plné romantiky, které máme oba moc rádi.

Následující závěr týdnu patřil po 4 leté pauze mezinárodnímu setovému víkendu v Praze. Počítal jsem s účastní a pomocí na celý víkend. Dobrovolně se k nám přidal i Milánek. Měli jsme na starosti hlavně bar, kde jsme byli na dva hlavní večery. Přes den jsme jednou zkusili i taneční workshop. V sobotu večer dokonce i tancovačku, kde to Milánek se mnou pořádně roztočil a moc jsme si to všichni užili. Byl jsem moc vděčný za to, že jsem viděl mnoho přátel z daleka po covidové době. Vnímal jsem, že jsem nebyl rád jen já, ale i ostatní. V neděli odpoledne jsme pomáhali s úklidem a zakončili jsme to rozlučkovou večeří v Potrefené Huse.

Po náročném víkendu tu byl opět nový týden, únava se občas projevovala. Naštěstí jsem vše zvládl a dokonce jsem se začal připravovat na další stupeň zkoušky v irském tanci, která mě čeká v červnu.

Poslední dubnový víkend trávím s Milánkem, nachystal jsem pro něj překvapení, které nečekal. Neviděl totiž ještě druhé pokračování Avatara. Našel jsem si, že ho ještě dávají dokonce ve 4 DX, takže jsem neváhal a zarezervoval místa. Milánek nic nečekal, i když se to snažil pár dní předem uhodnout. Ani jeden tip nebyl správný. Jeli jsme tramvají na Palackého náměstí, pak přešli most. Tam jsem mu zavázal oči a zatočil s ním. Poté jsem ho naváděl uličkami ke kinu na Anděl. Když jsme byli před kinem, tak už to asi tušil, protože říkal, že cítil popcorn. Před sálem jsem ho na chvíli usadil, rozvázal oči a vyndal špunty z uší. Milánek byl velmi mile překvapený. Šli jsme do sálu a stále netušil na co jdeme. Následovně  při úvodních titulkách mi jen pošeptal ,,Děkuji lásko”.

Původně jsem si myslel, že tento rok nebude dobrý, ale s příchodem Milánka, jakoby se vše zlomilo. Neplánoval jsem nový vztah, jelikož na to nebyla nálada. Navíc jsem byl fyzicky a psychicky unavený. Pak jsem si ale uvědomil, že když se někdo náhodně objeví a dává vám úsměv na tváři a pohlazení na duši, tak by člověk neměl takovou šanci zahodit. Tím chci jen říct, že když vám někoho osud pošle do cesty, vnímejte to, protože náhody neexistují.

POSELSTVÍ MAGICKÉ KOSTKY NA ČERVEN 2023

Fotky z tohoto období najdete tady.

Mějte se moc fajn.

P ;-)