V dnešní době je pro některé lidi zcela nemožné věřit na pohádky, ale mně se jedna taková pohádka momentálně děje. Jsem za to opravdu velmi vděčný, protože někdo by řekl, že je to v dnešní době zázrak. Pojďme se na to ale podívat od samého začátku. 

Jak už mnozí ví, mnoho let věřím na anděly, o kterých mi jako malému vyprávěla babička. S mým bývalým partnerem jsme v Česku a na Slovensku proslavili autorku Lornu Byrne (Andělé v mých vlasech), která píše o andělech a Bohu.

Toto období jsem prožíval nejsilněji v mých patnácti letech. Vídal jsem zářivé záblesky modré a zlaté barvy. V té době to věděli mí nejbližší přátelé. Naštěstí byli naladěni na stejné vlně, takže mě neměli za blázna. Pořídil jsem si pak o tom nějaké knihy a začal po tom pátrat. V mnoha knihách se psalo o tom, že může jít o spojení s andělským světem. Věděl jsem, že cítím něco jinak a věřil jsem, že andělé jsou kolem mě.

Pak ale nadešel den, kdy jsem se nešťastně poprvé zamiloval a měl zlomené srdce. O to víc mi to pak připomněl svátek svatého Valentýna. Pamatuji si, že ten den jsem proklínal lásku a říkal, že je to nejtrapnější věc na světě.

Ten den jsem byl se svými blízkými přáteli a sháněli jsme něco do školy. Zbývalo nám navštívit jedno místo, kde pracoval kluk, do kterého jsem byl zamilovaný. Kamarádka tam naštěstí zašla a já jsem s mým kamarádem Markem zůstal stát na rohu chodníku a čekali jsme.

Během čekání jsem si všiml, že se na mě dívá jeden nádherný kluk. Měl dlouhé vlasy, modré oči a jeho pohled byl tak pohlazující, až mi z toho bylo hezky. Bylo to natolik krásné, že jsem to pak nevydržel a řekl jsem Markovi, jestli tam ten kluk opravdu stojí a dívá se na nás. Ten mi potvrdil, že ano. Já jsem se pak otočil a ten kluk měl stále stejně hřejivý pohled. Pak jsem Markovi řekl: „Hele, to je zvláštní, pojďme se ho zeptat, proč nás tak pozoruje.“

Když jsme se pak otočili a chtěli jít za ním, ten krásný mladík zmizel, zkrátka se vypařil a nikde nebyl. Přitom stál jen asi metr a půl od nás. V ten den jsem pochopil, že láska není trapná a že je to nádherný pocit.

V ten den jsem totiž uviděl svého anděla strážného. Díky knihám Lorny jsem pochopil, že na sebe andělé mohou brát lidské podoby. No a jak už to tak bývá, já jsem si přál, aby sestoupil na zem a chodil se mnou, ale tak to prostě nefunguje.

Když jsem pochopil, že andělé mohou žít jen tam nahoře, chtěl jsem zažít partnerskou lásku tady na zemi. To se mi podařilo a myslím, že jsem zažil ve svém životě krásná partnerství. Samozřejmě jsem si přál zažít jednu velkou lásku na celý život a žít šťastně až do smrti. Tak to ale nefunguje, to už také mnozí z nás asi ví. Znám vzácně málo párů, které to tak mají, ale když jsem slyšel jejich příběhy, tak to dle mého úsudku měli dané. Někdy nám je zkrátka dáno do vínku, abychom si na naší cestě na zemi něčím prošli a byli v našem životě moudřejší.

Můj nejdelší vztah trval skoro šest let, druhý nejdelší necelé tři roky a pak proběhly ještě tři vztahy, které trvaly kolem dvou let. Také tam bylo pár půlročních pokusů o něco vážnějšího, ale nakonec z toho nic nevzešlo. Jsem za tyto zkušenosti vděčný a tímto všem mým bývalým partnerům děkuji. Díky tomu, čím jsme si v minulosti prošli, se ze mě stal člověk, kterým jsem dnes. Začal jsem se milovat takový, jaký opravdu jsem, více si vážím sebe a svých hodnot, jsem skromný a pokorný a na svět se snažím dívat pozitivně.

Někdo mi kdysi řekl, že létám ze vztahu do vztahu. Možná tomu tak bylo, ale neznamenalo to, že bych byl zoufalec, který se cítí být sám. Já jsem se nikdy sám necítil, měl jsem vždy kolem sebe úžasné přátele a také anděly. Spíš bych to nazval tak, že jsem bojoval o to najít tu pravou lásku pro život.

Své bývalé vztahy jsem se snažil vždy uzavřít s čistým štítem, a dokud jsem si nebyl opravdu jistý, že to nemá cenu, bojoval jsem do samotného konce. Dlouho mi někdy trvalo pochopit, že když chce na vztahu pracovat jen jeden, nedá se dojít daleko. Víte, ono není jednoduché říct nahlas, že dál už se nepůjde, když víte, že druhému to zlomí srdce. Pro mě to bylo vždy těžké a i mně samotnému to lámalo srdce. Díky tomu ale nám roste naše sebeláska a sebehodnota k nám samotným. V tomhle případě je důležité věřit svým pocitům uvnitř nás samotných a nechat se vést vnitřním zvonečkem.

Jeden z mých bývalých partnerů se mi pak později omluvil, pochopil svou situaci a začal na sobě pracovat. A to je pro mě znamením, že to bylo správné rozhodnutí. Vztahy nás v životě duševně posouvají, a nemusí to být jen partnerské vztahy, ale i vztahy rodinné a přátelské.

V obdobích, kdy jsem býval sám, jsem dělal cvičení se zrcadlem od Louise Hay (Miluj svůj život) a mluvil se sebou. To mi vždy pomáhá odhalit, co mě trápí a jaké pocity se uvnitř mě skrývají. Jednou jsem si napsal, že se bojím, že už nezažiju velikou lásku, že jsem si toho v partnerství prožil dost. Pak mi to nedalo a napsal jsem si nové přání na vztah, který bych chtěl zažít a prožívat. Když jsem si myslel, že už přišel, tak tomu pak nebylo. Jen mě to utvrdilo v tom, že si mám více vážit sebe a svých hodnot.

Při tomto nešťastném zmatku, kdy se mi nic nedařilo tak, jak jsem si přál, jsem začal být v kontaktu s mým současným přítelem Peťkem. Čas od času jsme si kamarádsky psali. Když mi pak bylo nejhůře, Peťko mě hodně podpořil, připomněl mi mou sebelásku a sebehodnotu. Bylo mi trapně, že ani mí přátelé nevěděli, co mě trápilo. Peťko tu pro mě byl jako ten anděl, který mi připomněl, že jsem dobrý člověk se srdcem na správném místě.

Začali jsme se více poznávat a více si o sobě psát. Peťko bydlí na Slovensku a mě by ani ve snu nenapadlo držet vztah na dálku. Takovými marnými pokusy jsem si už prošel. Po tom smutném období, které jsem zažil, mi Peťko vnuknul nápad vyrazit na vinobraní u nich v Pezinku. Mně to přišlo jako skvělý nápad, jak přijít na jiné myšlenky a odreagovat se.

Peťka jsem si později přidal do přátel na Facebooku. Tam jsem našel pár starších fotek a najednou mě pohltil velký šok. Na jedné fotce totiž vypadal úplně stejně jako ten anděl, který se mi zjevil na Valentýna. Dlouhé vlasy, modré oči a ten nezapomenutelný pohled. Byl to určitě on. Zvláštní na tom ale je to, že časově to nemohlo sedět, jelikož můj anděl měl podobu Peťka z roku 2011, kdy měl dlouhé vlasy, ale v roce 2006 tomu tak nebylo. Pak jsem si řekl, že toto zjištění do setkání budu brát na lehkou váhu.

S Peťkem jsem si do té doby psal a volal přes video. Bylo to milé, jelikož jsme toho měli mnoho společného a těšili se o to víc na setkání. V září jsem za ním odjel do Bratislavy, kde mě čekal na nádraží, a to setkání bylo neskutečné. Oba jsme cítili něco duševně nepopsatelného od samého začátku. Dokonce jsme i spolu několikrát plakali. O tom víkendu jsme si oba řekli jedno jediné: že naše setkání a vztah do budoucna jsou osudem dané a je to pro nás vzácná odměna. Měli jsme oba pocit, že jsme se už někdy setkali, že se známe odjakživa.

Doposud jsem s nikým nezažil tolik stejné víry a lásky v něco mnohem většího. Přál bych ten pocit prožít každému – pocítit to, že jste ve správný moment na správném místě. Víme, že to není samozřejmost, a jsme za naše seznámení každý den vděční.

Takže ať už věříte na pohádky, nebo ne, podle mě ji můžeme zažít opravdu všichni. Stačí k tomu jedno jediné: pochopit lásku k sobě samému a mít víru. Všichni si zasloužíme žít šťastně a zažívat krásný partnerský vztah. A já to všem z celého srdce přeji. Nikdy se nevzdávejme, v našem životě je vždy o co bojovat.

Přejeme vám s Peťkem Veselé Vánoce a mnoho lásky.

P+P ;-)