Listopad mi začal odletem do francouzského Provence na kvalifikační šampionát v  mistrovství světa v irském tanci. Odlet byl plánovaný na čtvrtek v deset hodin večer. Nakonec však došlo ke zpoždění a odletěli jsme až kolem půlnoci. Naštěstí vše dobře dopadlo a na hotel v Provence jsme dorazili asi kolem třetí hodiny ráno. Na spánek nebyl moc čas, jelikož v devět hodin mi startovala soutěž v mé kategorii. Po krátkém spánku jsem si vše připravil a odešel s mým kamarádem a spolutanečníkem Ondrou na místo konání. Pečlivě jsem se rozcvičil a roztančil. Následně jsem šel do zákulisí k soutěžnímu pódiu. V prvním kole mě čekal heavy round (tanec se stepovacími boty) a ve druhém light round (tanec v měkkých botách). Vše se mi podařilo dotančit, i když tam samozřejmě byly nějaké menší chybky. Moc jsem si to ale užil. Ještě poté vyhlásili třetí finálové kolo, kde jsem byl rád, že už je to za mnou a pak čekal s vypětím na výsledky. K mému neuvěření se mi nakonec podařilo probojovat na mistrovství světa v irském tanci do kanadského Montrealu. Udělalo mi to ohromnou radost. Je to zatím doposud můj nejvyšší vrchol mé soutěžní kariéry v irském tanci. Velký dík patří mé trenérce a kamarádce Terezce, díky které bych tam ani nebyl a všem přátelům, kteří byli v tu chvíli u mě nebo na dálku a dodávali mi podporu. V neposlední řadě hlavně také mé mamce a bráchovi, kteří mi moc fandili z domova.

Druhý den v sobotu nás čekala ještě kvalifikace týmového tance pro 4 a více tanečníků. Moc jsme se těšili a zároveň jsme byli nervózní, ale věřili jsme si. Myslím si, že jsme to měli kvalitně natrénované a to nás povzbuzovalo. Nakonec jsme byli tak úspěšní, až jsme to nečekali a kvalifikovali se z prvního místa. Vítězství jsme si užili a následně jsme ho také pořádně oslavili, jak se patří.

Celý tento nádherný víkend ve Francii mi dal naději, že to, co tolik miluji a dělám tak dlouho, má opravdu v mém životě nějaký smysl. V neděli brzy ráno jsme se vraceli domů zpět do Prahy a v letadle jsme se domluvili, že na ten svěťák do Montrealu chceme a to nám dalo povzbuzení do další přípravy.

V listopadu jsme byli pozváni jako předtančení na Všefandomové maškarádě, na které jsme už kdysi tančili před covidem. Moc nás to potěšilo, protože našim výstupem byli tehdy velmi nadšení. Tentokrát jsme tam pro ně měli  nachystanou i výuku tance, takže se účastníci naučili i pár jednodnoduchých společenských tanců z Irska.

Závěr měsíce patřil první adventní neděli. Toho času probíhal vánoční koncert Lucie Bílé, který jsem navštívil. Byla to už má třetí nebo čtvrtá návštěva tohoto koncertu a vždy to za to stálo. Pokud má člověk rád vánoční období a chce se naladit na toto období, tak takový koncert mohu jedině doporučit. I když to člověk vidí a slyší poněkolikáté, vždy to je jiné a nic není stejně. Navíc Lucie Bílá má opravdu naživo krásný a andělský zpěv.

První víkend v prosinci se konala po dlouhé době taneční soutěž v Praze. Vlastně byla první u nás po pandemii a ještě to byla vánoční premiéra. Bylo to úžasné, protože na soutěž šlo hodně tanečníků z naší taneční akademie a celý den jsme se tam všichni vzájemně podporovali. Později to bylo tedy už náročné, jelikož soutěž byla ve skluzu, ale stálo to za to.

Před Vánoci jsme stihli ještě dvě speciální vánoční vystoupení. První bylo na Mariánském náměstí, kde jsme to parádně roztančili. Poté jsme se přesunuli na naše tradiční vánoční kopýtkování. Po letech jsme opět připravovali originální choreografie s vánoční tématikou. Měl jsem z toho obrovskou radost, protože mi přišlo, že jsme se opět dostali po dlouhé době do normálního života.

Den před Štědrým dnem jsem tradičně pekl vánočky, které se mi opravdu letos povedly a mám z nich radost, protože myslím, že v pečení jsem se našel. Vaření mi moc nejde a nebaví mě to, přiznávám se a nestydím se za to. Vánoce jsem tradičně oslavil jako vždy s mamkou a bráchou a nechyběla opět ani půlnoční mše. Byla moc krásná a nejen proto, že miluji náš kostel na Dobříši, kde je vždy tak krásná atmosféra. Přelom roku jsem oslavil s přáteli a vrhnul se pomalu na přípravy na světový šampionát.

Leden jsem začal naší tradiční novoroční tancovačkou v pražských Emauzích a také tréninkovým programem na první čtvrtletí před odletem do Montrealu. Člověk si řekne, že je to dost času, ale realita je zcela úplně jinde. Přináší to velké vypětí jak pro fyzickou kondici, tak i tu psychickou. Připravuji nejen sám sebe, ale zároveň se připravujeme i s našim týmem. Většinu času trávím jen v práci nebo v tělocvičně. O volných chvílích se snažím regenerovat cvičením jógy, saunováním nebo masážemi.

V únoru jsem pokračoval v přípravách na svěťák. Mimo jiné také chodím k tomu ještě na procházky, protože příroda opravdu pomáhá na duši. A to jsem pro sebe v tu chvíli také potřeboval. Nastalo mi také pár osobních starostí v rodině, ale snažím být silný a vše zvládnout,  i když je to náročné.

Každý člověk má čas od času své temné dny. Vždy se snažím žít naplno, ale někdy to prostě nejde. Chci vám říci, že pro lidi je normální mít svá osobní zemětřesení. Je to v pořádku  a nestyďme se za to. Velmi důležité je zůstat silný ve svém středu a těšit se na lepší dny.

POSELSTVÍ MAGICKÉ KOSTKY NA BŘEZEN 2023

Fotky z tohoto období najdete tady.

Mějte se moc fajn.

P ;-)